Snowkiting v Norsku na Handargervidě

Ještě před zimní sezonou, zhruba v listopadu až prosinci, ve vidině poměrně špatné minulé SNK sezóny a letošního katastrofálního začátku zimy, jsme se začali bavit s klukama o tom, kde si pořádně zajezdit. První nápady - italské Livigno a švýcarská Bernina brzy vzaly za své, jakmile jsem objevil někde na webu odkaz na snowkiting v Norsku na Handargervidě (lidově "Harda" :-))). Oudorová cestovka Kudrna organizovala tento zájezd za cca. 11 tis. na osobu bez dopravy a jídla. V ceně bylo ubytování, doprava z Osla do Geila a zpět a poté samozřejmě každodení rozvozy na snowkitingové spoty. Cestovka propagovala to, že tam rok před tím měli kluky a že tamní spoty znají. Toto asi byl nejspornější bod celého jinak výborného programu. Hlavně z tohoto pohledu chci, aby ti, kteří tam někdy v budoucnu pojedou, měli aspoň nějaké info ke spotům, větru, cenám atp.

Takže nakonec i přes výbornou snowkitingovou sezonu jsme zájezd nestornovali a začali shánět letenky do Osla. Z Přerova nás nakonec bylo pět - já a dcera Ditka, Michal s dcerou Blankou a ženou Blankou. Všechny holky byly na úrovni "beginer", tzn. že kity již držely v rukách a pomalu začaly jezdit. S Míšou jsme věřili, že se tam pořádně rozjezdí a to se nakonec perfektně splnilo. Letenky jsme objednávali zhruba měsíc před termínem a podařilo se nám sehnat ČSA (Praha - Oslo Gardermoen) za cca. 3,5 tis / os. tam i zpět včetně všech poplatků. Jediné co je potřeba nahlásit, je nadrozměrné zavazadlo (snowboard), za které se nic neplatí v případě, že se vlezete do předepsané váhy 20 kg. Za každé kilo navíc se platí tři stovky. Ale naštěstí se to dá ukecat, nebo v našem případě při vážení nadlehčit :-))). Protože jsme jeli první termín/turnus, tak na cestu tam jsme byli domluveni, že nám cestovka vezme do auta snowboardy, kity a jídlo.

Takže cena letů výborná, ale s tím, že jsme tam byli o den dřív než nás měli vyzvednout, a zpět jeli o den později. Cestou zpět jsme si chtěli prohlédnout Oslo, takže nám to vyhovovalo, ale co s časem po příletu? Nakonec jsme z úsporných důvodů volili přespání na letišti v odletové hale a docela to šlo. Letiště bylo v noci skoro prázdné, jen Michal s ženou měli spací lavičku u dveří hajzlíku kde furt někdo cáral.

Ráno v Oslu bylo venku -18°C a říkali jsme si, že pokud by při tomto mrazu ještě fouklo, tak by zmrzl i lední medvěd. To se naštěstí nekonalo, protože další den kdy se již jelo kitovat, tak bylo jen -5°C a plus minus to tak vydrželo celý týden. Cesta z Osla do Geila trvala okolo 4. hodin po docela pěkné cestě a se suprovými vyhlídkami po zasněžené krajině. Sakra, teď mi to došlo, v Norsku bývá zima že by psa nevyhnal, a kvalita cest úplně v pohodě. To se u nás v ČR nemůže stát...

Jo, ještě po cestě do Geila se k naší skupině přidali dva "pražští" kiteři, takže finální skupina byla pět přerováků + dva pražáci Víťa a Michal + průvodce Petr z Brna a řidič "jéňa".

Ubytování bylo zajištěno v pěkném penzionu přímo v lyžařském středisku Geilo. Myslím si že pro našince poměrně nadstandardní úroveň s dobře vybavenou kuchyní, luxusním obývákem a koupelnou. Přímo v Geilu jsou na dvou protějších svazích sjezdovky se snowparkem pro případ kdyby nefoukalo nebo pro nekitující doprovod.

Oblast Hardangerviddy se nachází zhruba 200 km západně od Osla. Jedná se o poměrně rozlehlé území o rozloze cca. 70x40km, což přeloženo pro našince, se zhruba rovná 1/20 rozlohy celé ČR. Hardu protíná jediná silnice vedoucí z východu na západ a kolem které leží tamní snowkitové spoty. Silnice je udržovaná a co kilometr jsou na krajích ve sněhu vyfrézované plochy, kde se dá pohodlně parkovat. Jediným problémem je však to, že při silnějším větru se tato silnice uzavírá kvůli průjezdu fréz. Na tuto uzavírku jsme třikrát narazili v městečku Haugastol. Hlídka u závor byla bohužel nepřesvědčitelná. Znamenalo to, buď čekat až otevřou, nebo zůstat kitovat na níže položených spotech. Samozřejmě když fouká, nebudeme čekat hodiny až možná otevřou, takže jsme vždy jeli jinam.

Kam jsme jezdili je vyznačeno na mapě výše. Kitovat se dá v podstatě všude. Harda je jeden spot, nicméně podniknout výlet s kitem dál jak 2-3 km od silnice a riskovat to, že náhodou zesílí či zeslabí vítr tak, že se nevrátíte s kitem nad hlavou, by mohl znamenat to, že se také nemusíte vrátit vůbec. Chodit v těch hromadách prašanu bez sněžnic nebo bez běžek se vůbec nedá. Po padesáti metrech chůze toho má člověk plné kecky a je na odpis.

Vítr:

Celou dobu pobytu nám foukal severozápadní vítr, takže podle toho jsme také jezdili na spoty. Vítr byl celou dobu bez poryvů. Předpověď z windguru GFS a WRF27km fungovala vždy poměrně přesně. Aktuální stav větru se v Haugastolu ( u závor) dá zjistit na tomto odkazu:

http://www.rallarvegen.com/index.php?m=weather⟨=en

Online webovka také za Haugastolu je tady:

http://www.rallarvegen.com/index.php?m=webcam2⟨=en

(je to nasměrované na tu závoru, ale bohužel zda je nahoře či dole se nedá moc poznat :-((()

Norský meteo předpovědní server: http://www.yr.no

Neověřená rada od místních kiterů zněla: Když fouká západní vítr, je nejlepší jet na východní spoty a naopak.

Jak to na jednotlivých spotech zhruba vypadá?

Den 1:

Každý snowkiter si najde to, co ho baví. Roviny na zasněžených jezerech, pozvolné nebo strmé stráně, údolíčka i kopečky ze kterých jsou uchvacující výhledy do okolí. To vše na Hardě najdete ani se nemusíte moc namáhat. Opravdu nejvíce ze všeho mne dostal cca. 300m kopec na jezerem Storekrækkja. Byli jsme na vrcholu až třetí den, ale už kvůli tomu bych tam jel okamžitě znovu. Tady v čechách a Slovensku prostě nic takového nenajdete.

Den 2:

Závora v Haugastolu byla zavřena, takže jsme museli hledat spot jinde. Nakonec jsme se museli pěšmo vyšplhat tak 1,5 km po běžecké stopě nad vesnici Ustaoset. Tentokrát byl vítr silnější ale jezditelný. Nebyla to již rovina, ale zvlněná krajina a kopečky na nich fučelo o něco víc. Naše přerovská grupa nikdy kopce nejezdila, takže to bylo nakonec docela zajímavé. Nahoru do kopce to celkem jde docela snadno, ale dolů kdo nezkusil, nepochopí. I já musel z jednoho kopce dolů skoro po prdeli natož Ditka co se předchozí den sotva rozjezdila. Trochu víc mávnout kitem, tak doletím až do údolí a budou mě střílet jako škodnou :-). Jinak ale super spot. Pražští kluci Michal s Víťou se dokonce rozhodli jet večer downwind do Geila, což je cca. 7 km daleko. Nakonec nedojeli, protože vítr zesílil nad jejich síly a kity, a museli poslední necelé dva kiláčky pešobusem. Přišli strhaní ale spokojení.

Den 3:

Závora na planiny otevřena, takže jsme se rozhodli jet na stejný spot jako první den. Tentokráte jsme se již nedrželi jen na jezeře, ale vyrazili po zkušenostech z předchozího dne do kopců. Odměnou byly krásné výhledy do okolí. Posuďte sami:

Pro všechny to byl opět obrovský pokrok v snowkitingu. Já s Michalem už jsme nemuseli tolik dohlížet na holky a tak jsme mohli i zaskákat. Holky už úplně samostatně řádily jak urvané. Takže fotek je čím dál tím míň, protože nejsou ruce na focení. Takže foťák na záda, skočit na snowboard a hurá na kopec s předsevzetím, že s foťákem na zádech přece nebudu skákat a blbnout. Předsevzetí ale brzy vzalo za své a dolů jsem samozřejmě zrcadlovku dovezl jako kouli sněhu :-(((. Neměl jsem až do druhého dne odvahu ji zapnout, ale nakonec to dobře dopadlo a fotilo se dál.

Den 4:

Opět závora v Haugastolu dole a dokonce jsme zjistili, že nemusíme až k závoře aby jsme zjistili že je cesta nahoru zavřena. Po cestě tam jsou nad cestou info tabule, kterých jsme si předtím nevšimli :-))), páč jsme hleděli s vyvalenýma očima do dálky a hledali nejlepší spoty. Jelikož se nám nechtělo již šlapat nad vesnici Ustaoset, tak část skupiny zamířila přes trať na jezero Ustevatn pod vesnicí a děvčata se rozhodly že pojedou na sjezdovky v Geilu. Zde jedna rada pro ty kteří by někdy chtěli na jezero Ustevatn. Viz obrázek níže, je potřeba pěšky po běžkařské trati dojít až na jezero, protože pokud si nastrojíte cajky už pod tratí jako my, tak brzy zjistíte že, se na jezero s kitem nedostanete kvůli terénu. Takže po prvé když jsme tam byli tak strojilo dvakrát během hoďky :-(.

Den 5:

Asi nejslabší den z celého tripu. Závora na planinu opět zavřena a navíc bylo nad nulou. Zvolili jsme tedy znovu jezero Ustevatn. Předpověď slibovala ze začátku silnější ale později slábnoucí vítr. Kitovalo se dalo zhruba do té doby než jsme nafoukli kity, poté se již jen hoďku a půl mávalo. Nejzajímavější ten den byla stavba našeho maskota "sněhulajdy".

Den 6:

Další povedená snowkitová nakládačka odježděná domrtva. Začátek dne neslaný nemasný ale zbytek neměl chybu. Konečně jsme se dostali na náhorní plošinu tentokrát na jezero Orteren. Jezdili jsme převážně mezi cestou a jezerem v místy hodně členitém terénu.

Sakriš, teď se koukám, že z toho dne mám jen jednu fotku spotu a dále fotky z lavinového kurzu konaného těsně před tím než začalo pořádně foukat:

Oslo a odlet.

Mám tady ještě pár fotek z Osla. Nicméně norské hlavní město mě zas tak neoslovilo. Byli jsme se podívat v Andrsenově muzeu s lodí "Fram", které je trošku bokem na takovém poloostrově zhruba pět kiláčků od centra. Vlezli jsme do autobusu bez lístků, protože nikde lístky nebyly ke koupi. Řidič po nás chtěl cca. dvě stovky v norských korunách na osobu (cca. 660,- Kč českých) a Dita mi tedy povídá - "tatínku vystupujem na další zastávce". Načež řidič když to slyšel, odpověděl slovensky že

nás tam vezme zadara :-))). Jak je ta Evropa malá... Poblíž bylo ještě muzeum vikingských lodí. Bohužel zavřeno. Zpátky jsme šli raději pěšky. Stihli jsme pak jen zvenku obhlídnout královský palác a největší park se sochami v Evropě. Prý od jednoho sochaře, který na to makal celej život. Den jsme ukončili procházkou večerním centrem Osla a venkovní prohlídkou budovy Osloské opery.

alší sranda byla to, že jsem se rozhodl, že moje a Ditino zavadlo zredukuji na počet, který je předepsaný, tj. jedno na palubu a druhé do podpalubí letadla. To vše do váhy 5 a 20 kg na osobu. No, a protože prostor v zavazadlech byl narvaný k prasknutí, ještě zbývaly někam umístit moje snowboardové boty, tak jsem se rozhodl v nich letět. Zkrátka, připadal jsem si v odbavovací hale a v letadle jak eskymák který letí do civilizace .

Ještě info k cenám. Potraviny a balená voda jsou pro našince hodně drahé - zhruba 3x dražší než u nás. To samé služby a doprava.

Závěrem chci říct, že celá akce opravdu stála za to, a zůstane to pro mne srdcová záležitost hodna opakování. Do Norska se tedy chci podívat ještě dvakrát, jednou v létě kdy sleze sníh a příroda se ukáže v plné kráse, a podruhé ještě jednou za snowkitingem. Tedy když zdraví, manželka a peníze dovolí .

PS: kdo jste dočetli až sem, klobouk dolů 

Související foto